Jak se vypořádat se stářím?

V současné době se stále více a více vědeckých pracovníků vysoké odbornosti zaobírá studiemi procesu stárnutí a omlazování (anti-aging medicine). Základní výzkumy v této oblasti již byly provedeny, nyní tým světoznámých vědců ( Bruce Aimes, Leonid Gavrilov, Jay Olshanski, Di Gray, William Chasseltin) aktivně pracují na praktické aplikaci těchto objevů. V našem centru využíváme výsledků těchto vědeckých prací, kromě toho máme možnost skloubit tyto metody s nejnovějšími objevy v oblasti nano-technologií – nls principy diagnostiky a léčby. To vše nám umožňuje dosáhovat velmi dobrých výsledků.

Pojďme se tedy zamyslet nad tím, co to vlastně stáří je a zdali můžeme žít dlouho bez nemoci.

Obsah:
1. Položme si otázku: Proč se musíme vypořádávat se stářím?
2. Co je podstatou problému procesu stárnutí? A co to stárnutí vlastně je?
3. A co na to věda a medicína?
4. Kdo z nich je nejblíže tomu, aby nám pomohl zachovat si zdraví bez ohledu na věk?
5. A vy se teď právem asi ptáte: „Co nám tedy můžete nabídnout?“
6. Ok, zajímavé, a co z toho?
7. Podle nás je tento přístup mnohem perspektivnější( promising than others ). Proč?
8. Nastal čas vědecky objasnit to, co myslíme tím mezičlánkem mezi Geriatrií a Gerontologií a následně mezi metabolismem a patologií.
9. A nyní Vám povíme, jak právě my můžeme teoreticky i prakticky zapůsobit na každé ze sedmi poškození.
10. Odpad – uvnitř buněk – hromadění v buňkách odstraněných z výměny produktů životaschopnosti ( odpadu ).
11. Odpad – vně buněk – akumulace produktů vyloučených při činorodých procesech vně buněk.
12. Nedostatek buněk – ztráta buněk a neobnovování buněk
13. Nadbytek buněk – stárnutí buněk
14. Mutace v chromozomech – vedoucí k rakovině mutace jaderné DNA
15. Mutace v mitochondriích – mutace mitochondriální DNA
16. Bílkovina - vytvoření mimobuněčných křížných vazeb
17. Cíle a úkoly našeho centra


1.


Položme si otázku: Proč se musíme vypořádávat se stářím?

Mnozí se domnívají, že bojovat se stářím je nemožné. Někteří dokonce myšlenku boje se stářím pokládají za rouhání, jež je proti Boží vůli. Stárnutí opravdu patří k přirozeným procesům, avšak se stářím přicházejí neduhy a s nimi strádání a utrpení. Nevyzýváme Vás proto k boji se stářím, ale s jeho projevy – nemocemi stáří.
V souvislosti s tím nutno podotknout, že mnozí si myslí, že porazit stárnutí automaticky znamená porazit smrt, a to je vskutku mylná představa.
Navíc stáří není jedinou příčinou smrti – je pouze jednou z nich. Pokud si Bůh bude myslet, že máte umřít, pak zkrátka umřete, a nebude se starat o to, zda osudu budete čelit zdraví, či nemocní.

Můžeme plnohodnotně žít a netrpět pod tlakem strastí a bolestí způsobených nemocemi, jež se stářím přicházejí.


2.


Co je podstatou problému procesu stárnutí?
A co to stárnutí vlastně je?


Stárnutí je vedlejší projev života.
Je přirozené, že čím více stárneme, tím více a více se nám postupně zhoršuje zdravotní stav, protože se během života na náš organismus nabalují různé patologické procesy. Některé příčiny stáří však v sobě přechováváme již od okamžiku narození, či dokonce od doby před narozením. Tyto příčiny pak mohou zůstávat neškodnými po velmi dlouhou dobu až do určitého věku nebo okamžiku života jedince.
Během života je lidský organismus neustále vystavován různým patologickým procesům a negativním vlivům, kterých s věkem přibývá stále víc. Ve výsledku se k období stáří nahromadí takové množství potíží, že běžné životní funkce přestávají fungovat svým obvyklým způsobem a člověk začíná pociťovat zdravotní potíže spojené s příchodem stáří.


3.


A co na to věda a medicína?

V dnešní době jsou vědci celého světa rozděleni na tři skupiny, samostatně rozmýšlející nad řešením problému stárnutí.

1. skupina – odborníci zabývající se otázkami gerontologie

Gerontologie (z řeckého γέροντος, gerontos = starý člověk a logos = slovo, nauka) je věda zkoumající psychologické a biologické aspekty stárnutí, jeho příčiny a způsoby boje s ním (omlazování). Tato vědecká disciplina vznikla začátkem minulého století.
Základní přístup gerontologie je strategie zpomalení vlivu procesů metabolismu na proces stárnutí.

2. skupina – odborníci zabývající se otázkami geriatrie

Geriatrie (od řeckého gerón = stařec a iatreia = léčení) je vnitřní podskupina gerontologie, která zkoumá možná úskalí lékařské pomoci starším lidem, specifika nemocí jich postihujících a metody léčby a předpovědi těchto chorob.
Geriatrie se zaobírá zpomalováním patologických procesů, které se s věkem nahromadí v organismu.


4.


Kdo z nich je nejblíže tomu, aby nám pomohl zachovat si zdraví bez ohledu na věk?
Podívejme se podrobněji na silné a slabé stránky těchto dvou směrů.

Přístup geriatrů je praktičtější a někdy i pomáhá, ale přeci jen není dostačující. Nedostačující proto, že v organismu se nadále hromadí „poškození“. Tento přístup je správný, ale není schopen zastavit toto hromadění, jen se s těmito patologickými procesy pokouší bojovat.
Gerontologie je také velmi uznávanou vědou, ale bohužel z praktického hlediska je také málo perspektivní. Ptáte se proč?
Jde o to, že metabolismus je velmi složitý proces.



Je velmi těžké předpovědět následky, které v metabolismu nastanou při působení na jeden nebo více článků procesu. Procesy metabolismu a jejich regulace sahají daleko za hranice našeho chápání, čímž pádem je vyšší pravděpodobnost toho, že zásahem do nich napácháme více škody než užitku nebo v lepším případě zkrátka nedosáhneme požadovaného výsledku. Domníváme se proto, že první i druhá skupina pohlíží na problém spíše teoreticky.


5.


A vy se teď právem asi ptáte, co vám tedy můžeme nabídnout.

Při četbě literatury zabývající se touto problematikou lze narazit na mnohá velmi pesimistická tvrzení, obzvláště pak na tvrzení typu:
„Člověk by mohl žít déle, pokud by jeho organismus byl uzpůsoben zcela jinak. Ale my máme organismus takový, jaký máme. Tím pádem veškeré pokusy v této oblasti mají nízkou úspěšnost.“

S těmito tvrzeními nemůžeme souhlasit a hned Vám řekneme proč. Vezměme si jako příklad auta. Podíváme se na stará auta na fotografiích.



Oběma autům je více jak 50 let. Nebyly sestrojeny pro věčnou jízdu. Jejich stav závisí na tom, jak se o ně jejich majitelé starají, co dělají pro to, aby je udrželi ve formě.

Můžete namítat, že člověk není auto, v čemž máte i nemáte pravdu. Člověk je de facto stroj, avšak velmi složitý, a kromě toho je v člověku i něco navíc, něco, co je mimo naše chápání. A péči nevyžaduje jen tělo, ale i to, co nazýváme duší. Takže ať už jsme „sestrojeni“ jakkoliv, vše záleží na tom, co děláme proto, abychom zůstali co nejdéle mladými a hlavně zdravými.


6.


Zajímavé, a co z toho?

Výše uvedený příklad poukazuje na to, že kromě dvou oficiálních strategií – geriatrie a gerontologie – je možná i třetí varianta.
My volíme a nabízíme Vám právě tento třetí přístup, nacházející se někde mezi výše již zmiňovanými - nazvěme jej podporou organismu neboli –

Anti – aging medicine.



Tato metoda funguje na principu likvidace.
Nebudeme zasahovat do procesů probíhající uvnitř organismu – do procesů metabolismu, do procesů hromadění "poškození" v organismu.
Stejně tak se nebudeme pokoušet zasahovat do procesů hromadění poškozené, které vyvolávají patologické procesy. Budeme brát patologii v potaz, ale budeme se snažit jí předejít, ne s ní bojovat.

Budeme působit přímo na samotné poškození.
Budeme se snažit odstranit, odebrat a minimalizovat již nahromaděná poškození a nenecháme dojít jejich množství do kritické úrovně.

(samozřejmě, že udržujeme srdce, pokud je na tom špatně, ale také určíme hlavní viníky jeho neblahého stavu)




7.


Podle nás je tento přístup mnohem perspektivnější.
Proč?


Výhody anti–aging medicine:

- předcházíme geriatrickým problémům, protože určíme hlavní poškození, která se hromadí postupem času
- stejně tak eliminujeme problémy gerontologie – nezpomalujeme vznik poškození
- „nepřekážíme“ metabolismu, a on vytváří poškození takovou rychlostí, s jakou tyto procesy při látkové výměně běžně vznikají
- také se samozřejmě nesnažíme pochopit hloubkové procesy metabolismu (princip černé skříňky – vstupní i výstupní výsledek)
- poškození není součástí procesu látkové výměny, je to pouhý vedlejší produkt, proto náš přístup dosahuje svého cíle univerzálněji a my tak můžeme pomoci prodloužit vaše zdraví co nejvíce
- poškození je mnohem jednodušší nežli metabolismus nebo globální patologický proces (tj. pokud známe důvody vzniku polysymptomatického patologického procesu, je mnohem jednodušší zredukovat či úplně odstranit proces poškození)


8.


Nastal čas vědecky objasnit to, co myslíme tím mezičlánkem mezi geriatrií a gerontologií, a také mezi metabolismem a patologií.

Poukazovali jsme na poškození hromadící se v organismu. Právě ona poškození jsou mezičlánkem mezi metabolismem a patologií. Předpoklady k nim můžeme v sobě přechovávat již od narození nebo již od doby před narozením a právě tato nahromadění vznikají pouze v dlouho žijících strukturách organismu.
Jednodušeji lze tento pojem vyjádřit jako buněčné a vně-buněčné struktury, chromozomy, mitochondrie a specifické bílkoviny.
Se znalostí biologické podstaty dlouho žijících struktur lze pojmenovat 7 základních poškození vedoucích ke stárnutí a nemocem spojenými se stárnutím.

Seznam poškození:

Odpad – uvnitř buněk – hromadění v buňkách odstraněných z výměny produktů životaschopnosti
Odpad – vně buněk - hromadění vně buněk odstraněných z výměny produktů životaschopnosti)
Buňky – příliš málo – ztráta buněk bez jejich opětovného vytvoření
Buňky – příliš mnoho – stárnutí buněk
Mutace – v chromozomech – způsobující rakovinu mutací jaderné DNA
Mutace v mitochondriích – mutace mitochondriální DNA
Bílkovina – vznik mimobuněčných křížných vazeb

Tyto příčiny jsou tím mezičlánkem mezi metabolismem a patologií a právě ony vedou organismus ke stárnutí a k nemocem, které jsou se stárnutím spojené.
Je to jako byste celý měsíc nevyhazovali odpadky. Jaký bude výsledek? Buňka přestane efektivně pracovat.
Než tedy přejdeme k metodám omlazování, tak si shrneme, co že to v organismu vlastně probíhá.

Stárnutí probíhá ve dvou fázích: první trvá po dobu celého života a začíná ještě před narozením člověka. V organismu den po dni probíhají procesy metabolismu, které jsou nepostradatelné pro zachování života. Metabolismus má, ale vedlejší účinky - hromadění poškození. Mnohé z nich mizí stejně rychle, jak vznikají, některé z nich však nemizí. Tato poškození po dlouhou dobu naše zdraví prakticky neovlivňují, protože pokud jich není moc, nebrání metabolickým procesům, ale pokud je těchto poškození již značné množství, vše se mění a metabolismus pracuje hůře, než by tomu mělo být. No a zde začíná druhá fáze stárnutí - problémy se zdravím.


9.


A nyní Vám povíme, jak právě my můžeme teoreticky i prakticky zapůsobit na každé ze sedmi typů poškození.

Pro začátek Vám ukážeme, co přesně je metodou pro každý z druhů poškození.

(viz tabulka níže)



Stanovení daných metod je čistě vědecké a principy daných metod není jednoduché vysvětlit běžným způsobem. Nicméně se pokusíme krátce charakterizovat každý z bodů.


10.


Odpad – uvnitř buněk – hromadění v buňkách odstraněných z výměny produktů životaschopnosti.

Existuje mnoho příčin, kvůli kterým si buňky štěpí větší molekuly a struktury na menší součásti. Bohužel, jedna z hlavních příčin tohoto rozštěpu chemických vazeb spočívá v jejich modifikaci a neschopnosti plnit svou funkci. Někdy takové vazby mívají natolik neobvyklou strukturu, že si s nimi neporadí ani jeden z destrukčních aparátů buňky. Podobné anomálie se vyskytují docela zřídka, ale postupem času se hromadí v lisozomech.

V podstatě to nemá velký význam, pokud buňky pokračují v pravidelném dělení, protože dělení snižuje koncentraci odpadu. Jenže buňky, které se nedělí, se postupem času plní různorodým odpadem, čímž nejvíce trpí buňky srdce, oka, některé nervové buňky a také i leukocyty v arteriální stěně. V důsledku toho buňky časem nevydrží zátěž a přestávají fungovat. Proto je očista buněk od odpadu mimořádně důležitým úkolem.
Nejperspektivnější způsob řešení tohoto problému je dát buňkám možnost, aby si samy rozštěpily svůj vnitrobuněčný odpad, čehož lze dosáhnout vnesením do buňky doplňujících enzymů, schopných tento odpad rozložit.

Místem přirozeného výskytu takových enzymů jsou speciální bakterie a plísně. Zásadní práce v tomto směru byly již provedeny v Cambridgi.


11.


Odpad – vně buněk – akumulace produktů vyloučených při činorodých procesech vně buněk


Vně-buněčný odpade je nahromaděný materiál, který však neplní žádnou funkci. V ideálním případě by měl zaniknout, ale je velmi odolný vůči poškození a proto se jeho zničení ne vždy podaří.

Existují dva hlavní druhy takovýchto problematických odpadů. Jedním z nich jsou jádra zformovaných aterosklerózních destiček, což samo o sobě není až tak závažným problémem, protože je makrofágové neustále napadají. Problém spočívá v tom, že makrofágové nejsou schopni pohlcený materiál rozštěpit, kvůli čemuž ve finále umírají a sami se stávají vně-buněčným odpadem. Problém by byl zcela vyřešen tím, kdyby vědci dokázali posílit ústrojí odbourávání uvnitř buňky.

Druhým závažným problémem, spojeným s vně-buněčnými odpady, je amyloid. Amyloidní bílkovina vytváří v mozku pacientů trpící Alzheimerovou nemocí shluky. Tentýž proces, avšak mnohem pomaleji, probíhá v mozku každého člověka.
Existují mnohé shodné shluky, vznikající během stáří nebo nemoci spojené s věkem i v jiných tkáních. Nejznámější z nich jsou ostrůvkové amiloidní destičky vznikající při cukrovce II typu.

Jedním ze způsobů, dovolujících předejít hromaděí vně-buněčného odpadu, je již vyvinut. Jedná se o vakcínu, stimulující imunitní systém k pohlcování odpadu. Počáteční klinické testy musely být přerušeny kvůli vedlejším účinkům, ale v současné době se pracuje na zdokonalení této metody.

Druhý způsob spočívá v použití malých molekul pro zničení destiček. Výsledky poukazují na to, že povrch destiček je možno narušit pomocí peptidů (krátkých bílkovin), pronikajících do destiček a narušujících její strukturu. Ve výsledku se budou celé bílkovinové molekuly oddělovat od povrchu destičky.


12.


Nedostatek buněk – ztráta a neobnovování buněk


Ztráta buněk (zánik buněk bez obnovy náhradních) probíhá v některých nejdůležitějších tkáních – obzvláště v srdci a některých částech mozku, a taktéž se vyskytuje ve svalech. Někdy se utvořené mezery vyplňují, kvůli čemuž se buňky zvětšují (srdce), v jiných případech se zaplňují buňkami jiného typu nebo fibrózním nebuněčným materiálem (mozek a srdce), nebo je tu třetí možnost – vyplňování mezer se nekoná vůbec: tkáň se zkrátka stáhne (svaly).

Jsou tři hlavní způsoby, jak bojovat proti ztrátě buněk. Jedním z nich je „přirozená“ stimulace buněčného dělení. To je obdoba toho, jak fyzická cvičení vedou k růstu svalové hmoty. Druhý způsob je umělé zavedení (např. injekcí) činitelů růstu, kteří stimulují buněčné dělení. Tato metoda je dobře aplikovatelná na svaly a může být efektivním i pro brzlík, což je důležitá část imunitního systému.

Třetí způsob boje se ztrátou buněk spočívá v proniknutí do organismu buněk a jejich následné modifikaci takovým způsobem, aby se začaly dělit a nahrazovaly ztrátu buněk. To by mělo probíhat i v tom případě, když přítomné buňky organismu pozbyly schopnosti dělení. V tomto spočívá podstata terapie pomocí kmenových buněk.

Kombinace všech metod vede k těm nejefektivnějším výsledkům. Nicméně jak přirozená, tak umělá stimulace buněčného dělení má své hranice. To se děje částečně z toho důvodu, že systém protirakovinné obrany organismu disponuje rozličnými blokačními mechanismy, předcházejícími nadměrnému dělení buněk. A proto je nezbytné provádět výběr kombinací právě individuálně s ohledem na zvláštnosti každého organismu.


13.


Nadbytek buněk – stárnutí buněk


Existují tři skupiny buněk, hromadící se ve stárnoucím organismu v nadbytečném množství: tukové buňky, stárnoucí buňky a některé typy buněk imunitního systému.

Tukové buňky mají tendenci růst nebo zaměňovat svalovou hmotu, kterou ztrácíme s věkem. Je zajímavé, že ten nejzřetelnější tuk, tedy podkožní, je zároveň nejméně škodlivým ve smyslu vyvolávání životně nebezpečných onemocnění, pokud ovšem člověk nedosahuje patologické tloušťky, kdy celková váha a zátěž na srdce je taková, že to samo o sobě ohrožuje jeho život. Existuje však i druhá tendence: hromadění viscerálního tuku – tuku v dutině břišní. Ten hraje celkem negativní roli. Především způsobuje snížení citlivosti našich svalů a buněk na signály, nezbytné pro zpracování cukru v krvi, což ve finále vede k diabetu druhého typu. Proto je opravdu nezbytné zbavovat se viscerálního tuku.


Druhým typem nadbytečných buněk jsou stárnoucí buňky. Hromadí se ve velkých množstvích v kloubních chrupavkách, a v menším množství v jiných místech. Přesto však i tyto menší shluky mohou být velmi toxickými. Nejsou schopny se dělit ve správnou dobu a vylučují abnormální množství některých bílkovin.

Třetí typ = imunitní buňky. S těmi je to poněkud složitější. S věkem nastupuje dysfunkce některých typů imunitních buněk, v nichž je poškozována DNA a reakcí na to je zastavení dalšího rozmnožování. Zdálo by se, že za podobných okolností by pro buňku bylo nejrozumnější odumřít, ale to by mohlo ostatní podobné buňky donutit k pokračování v dělení, což by vedlo k dalším poškozením DNA. Proto může být pro organismus výhodnější zachovat své buňky, které zabírají určitý životní prostor, a to dokonce i když nejsou schopny zvládnout své funkce.


Zbavit se nepotřebných buněk je mnohem lehčím úkolem, nežli mnohé jiné úkony při omlazování.
Jsou dva základní způsoby. V prvním případě lze užít přípravků, které donutí nepotřebné buňky k „autodestrukci“, přičemž nepoškodí okolní buňky. V druhém případě je možné adresně stimulovat imunitní systém ke zničení nepotřebných buněk. V tom prvním i v druhé případě se používají specifické molekuly na povrchu buněk.


14.


Mutace v chromozomech – vedoucí k rakovině mutace jaderné DNA


Vyskytují se dva typy změn, které probíhají v našich chromozomech při procesu stárnutí: mutace a epimutace.
Mutace to je změna v posloupnosti a vnitřní struktuře DNA, které kontrolují genovou aktivitu. Profesor Harvardské University Grey se domnívá, že není třeba se zaobírat oběma těmito jevy zvlášť, protože je možné řešit oba problémy jedním a tímtéž způsobem.

Podle jeho mínění v této oblasti stárnutí hlavní práci za vědce již udělala evoluce. Za účelem předejít smrti způsobenou rakovinou musela evoluce propracovat mechanismus kontroly DNA v rakovinných buňkách. Nakolik je rakovina schopna organismus zničit, i dokonce pokud jen v jedné buňce dojde k patřičné mutaci (nebo epimutaci). Avšak libovolné ztráty funkcionality v genech jiných buněk, jež nemají co do činění s rakovinou, jsou neškodné jen do té doby, než nezačnou zasahovat do velkého množství buněk dané tkáně. Proto takové geny není nutné kontrolovat – oni se tak jako tak uchovávají v mnohem lepším stavu, než je nutné pro normální délku života.

Podle názoru profesora Graye to znamená, že je možné chromozomovým mutacím předejít, což je efektivnější než jejich „léčba“. Jediné, co je třeba, je použít opravdu efektivní prostředek proti rakovině - prostředek, který by pomohl předejít zvýšení telomer v celém organismu.


15.


Mutace v mitochondriích – mutace mitochondriální DNA


Mitochondrie je vnitrobuněčná energetická stanice. Na rozdíl od jakékoli jiné části buňky mitochondrie syntetizují vlastní bílkovinu. To znamená, že mohou přestat fungovat následkem mutace.

Vše zásadní pro řešení tohoto problému bylo již vyřešeno evolucí. Mitochondrie samy o sobě jsou velmi složité: je v nich obsaženo až 1 000 různých bílkovin, z nichž každá je kódována vlastním genem, avšak téměř všechny tyto geny se nenacházejí v DNA mitochondrie, nýbrž v buněčném jádře. Pouze 13 mitochondrii sestavujících bílkovin se kódují vlastní DNA.

A proto namísto opravování mutací v mitochondriích je možné je rovnou vyloučit. Již teď vědci vytváří kopie 13 genů, kódující DNA mitochondrií, které bude možno zavést do chromozomů jádra. Když DNA v mitochondriích bude náchylná k mutaci a jedna nebo více z jejích 13 bílkovin přestane syntetizovat v mitochondriích, nebude to takovým problémem, jelikož mitochondrie budou ty samé bílkoviny dostávat zvenčí.

Tyto chromozomové kopie budou fungovat prakticky ve všech buňkách po dobu mnohem delší, nežli je současná délka života.
Daný úkol, stejně tak jako boj s mutacemi v chromozomech, je jedním z klíčových problémů, na němž nyní pracují hlavní týmy vědců, zabývající se problematikou omlazování. Po vyřešení tohoto problému proběhne vskutku revoluční zlom v řešení problematiky boje se stárnutím.


16.


Bílkovina - vytvoření mimobuněčných křížných vazeb


Veškeré bílkoviny uvnitř našich buněk regulérně zanikají a znovu vznikají, díky čemuž se udržují v neporušeném stavu. Nicméně některé z bílkovin za hranicemi buněk vznikají v ranných etapách života a pak se již neobnovují. Některé se zas sice obnovují, ale velmi pomalu.

Tyto „dlouholeté“ bílkoviny jsou ovlivněny chemickými reakcemi ve vně-buněčném prostoru. Naštěstí funkce, kterou takovéto bílkoviny zastávají, je vcelku jednoduchá. Zajišťují elasticitu (stěny tepen) tkáním, průhlednost (oční čočka) a vysokou odolnost při roztahování (šlachy). Náhodné spojitosti s jinými molekulami neměly zezačátku žádný vliv na tyto funkce, avšak časem vznikají křížné vazby.

Bílkoviny, které mohly mezi sebou relativně volně procházet, jsou najednou spojeny, čímž se ztrácí elasticita tkání. Zvláště nebezpečné je to pro tepenné stěny, protože ztráta jejich elasticity je původcem zvýšeného krevního tlaku. Naštěstí ale, takto nahromaděné množství křížných vazeb vytváří množství chemických vazeb pro organizmus neobvyklých.
Proto je teoreticky možné vytvořit chemikálie, odstraňující křížné vazby aniž by poškodily zdravé chemické struktury organismu. A opravdu – před několika lety tým chemiků objevil takovou molekulu, která podstatně snižovala krevní tlak. V současné době je již řádně otestovaná a používá se.


17.


Cíle a úkoly našeho centra

Na základě nejnovějších vědeckých výzkumů a pomocí nejmodernějších technologií předcházející hromadění škodlivých procesů, úspěšně používáme v našem centru komplexní metody omlazování.

Našim posláním je udělat vše pro to, aby byli lidé zdraví co nejdéle.